Worldtour.cz

Tak už je den D - 10.7.2008. Zařizuju ještě nějaký věci - jedu pro náhradní lanka do Sedlčan a cestou domu se stavuju ještě pro vzduchový filtr do Honzovýho koně v BMW centru. Je pohoda - jedu až v sedm večer, zatím je po čtvrtý hodině. Ale po příjezdu to začalo: doma dobalit, hodit to všechno do garáže, nastrojit na motorku a zas domu na koupel a poslední jídlo. Najednou je už půl sedmý. Běhám doma a nabírám vše, co by se mi mohlo hodit. Nestíham a to musím ještě nandat přední kolo a cestou na Hlavák vyzvednout Veroniku na Zličíně. V garážích jsem díky bohu zjistil, že už tam Veronika je a já můžu "v klidu" nandat přední kolo. Nicméně se všechno zvládlo a už sundávám Afriku z hlavního stojanu, která si mohutně sedá. Před naší garáží s Veronikou nasedáme a sednutí Afriky k zemi se zdvojnásobuje. Vyjet ven před garáže, poslední focení a tradá na Hlavní nádraží. ŠOK ! ! ! Ta bestie se nedá řídit. Nikam se mi nevejdou nohy (mám vepředu náhradní pláště) a malý házení předního kola se mění na strašný kmitání řidítek. Focení proběhlo a hurá přes celou Prahu na Hlavák, kde se nalodíme na autovlak do Popradu. Cesta Prahou ve mně vzbudila strašný pocity. Na Hlaváku jsem do odjezdu seděl a v hlavě mi lítalo - Do prdele, to nepůjde, do čeho jsem to vlezl. Měl jsem tolik strachu, že se mi chtělo rozpřáhnout ruce a utéct někam pryč. Motorky jsme přikurtovali a odjeli do Popradu. Ráno jsme přepakovali trochu bagáž, což znamenalo vyhodit nadbytečné věci (většinou to bylo jídlo od rodin asi do hodiny jsme toho litovali), dokoupili ložiska do kol, baterky a nějakou elektroniku do moto. Na chování Afriky jsem si zvykl a kmitání nad 15 km/h taky mizí, tak good. Pár set km máme za sebou a já se postupně uklidňuju. Když během cesty ŠOK ! ! ! Zjišťuju, že už na obyčejný silnici začínají Veroniku bolet záda (dřív měla úraz páteře) a tak začíná zas pocit bezmoci a strachu, že budeme muset našeho člena výpravy za pár dnů poslat domu letadlem se zablokovanými zády. Tak zastavujeme a v obchodě kupujeme sadu 4 podprdelníků na židle a upevňujeme to mezi ní a 3. kufr, který vibruje a to je jedna z příčin bolesti a kupodivu to i trochu pomohlo. Na UA hranicích je malá byrokracie, ale po 40 minutách sedíme na našich koních a frčíme dál. Na místních silnicích začíná skrytej boj, JÁ x DÍRY. Kličkuju jak se dá, aby naše přeložená, přetížená hajtra nenajížděla do děr a nedávala Veronice herdy do zad. Ale silnice byla občas slepovaná jen ze záplat, tak žádná sláva. Vytvořil jsem tudíž stupnici bolesti zad od 1 do 10, abych věděl jak na tom jsme. První část UA utekla a my už v podvečer stáli s úsměvem na Moldavských hranicích, že jsme tam brzo. V první budce nám, nepříliš veselý celník dal hromadu barevných papírů s požadavkem mnogo razítek a zakončil – daj na pyvo. A to jak na mě tak i na Honzu, dali jsme mu cíga a jeli shánět razítka. Vyfotil jsem si na celnici Honzu s toulavým psem. Všiml si toho celník, pískl na mě a už jsem to u něho mazal. Šli jsme na řadu do první ze čtyř budek, já s Veronikou Good. Honza na otázku „ zbraně?“ přiznal elektrický paralizér se zabudovaným pepřovým sprejem. Když tu věc ženská viděla – zbledla, schovala to pod stůl a volala generála – nu vzali mu to. U třetí budky mě popadl ten, co mě viděl fotit a vtáhl do nejtemnější komůrky celnice a říká: „Ty fotit“ klepal si na hvězdičky na rameni, že mi prý může udělat veliký problémy a proslov zakončil: „Daj na pyvo.“ Měl jsem 10, 50 a 100$ -¨dostal 10$. U čtvrtého okýnka jsme museli zaplatit 6 $/osoba, kupodivu jim to stačilo a na pivo nechtěli. Už za tmy jsme jeli hledat místo na spaní. Ráno nás v 6 hodin budila banda vojáků ( velitel a tři 16-17 letí kluci v munduru), prej co tam děláme a že nás hlídka viděla, skončilo to focením vojáků na motorkách. Během 40 minut tam ještě 2* přijeli další na focení. Silnice v MD má minimálně 3 pruhy a 6 proudá silnice v pustině, žádnej problém, kvalita občas dobrá, ale povětšinou pro naší posádku utrpení, pro mě opět zběsilé kličkování.

Padlo rozhodnutí, že dojedem do Odessy – vezmeme hotel, poprvé se umyjem a projdem město. Na hranicích- kam, co, kde, kdy..? A už začla rozborka našich věcí. Já měl nenalepený nálepky „ČZU“ a WWW.MOTOZLOCH.CZ a už to bylo: „ ŠTO TO JE? TO PROPAGANDA“ a zabavil je. Honza na tom byl hůř – našli mu jeho obranářkou zbraň č.2 – dvou ostří nůž. Lítaly vzduchem pokuty 200, 400 euro a nakonec nůž vzali + 100 euro. Mě zas pro změnu někam vtáhli a opět „Na pyvo.“ Na 2 $ ofrňovali nos a já musel trochu přihodit. Po tomhle všem nám oznámili, že v pase máme málo razítek, tudíž musíme na celnici o 200km jinam. Po cestě na další celnici bylo opět kličkování a najednou KŘACH!! Vlítli jsme do díry, že by se tam Kamaz schoval. Škody na moto žádný, ale Veronice se blokly záda a na celnici jsme dorazili oba s Honzou nasraný – já ze silnice a zad, Honza z předešlý celnice. Na týhle celnici chvíle ignorace, ale pak to šlo překvapivě rychle a bez „na pyvo.“ Do Odessy jsme měli ještě 60 km po tmě, kdy Honzovi to svítilo do vzduchu z důvodu naložení a mně praskla jedna žárovka, takže taky žádná sláva. Po cestě jsme zas zahučeli do díry a Veronice prej z toho trochu povolily záda, ale furt bolí. Po opletačkách v Odesse nás nějakej motorkář zavedl do čtvrti, kde byli v tu dobu jen užralé a pochybné existence a relativně „levný“ hotel oproti centru. Bíle natřený stromy, pod nima umělý hřiby, plastové stromy se svitícíma kvítkama a plastovýma papouškama a jiný plastový, blikající palmy. Uprostřed toho „kanálek“ a v něm 2 živý labutě a jiná zvěř. Večer (cca 2 hod v noci místního času) jsme si dali pivko, gyros a šli spát…Ráno k snídani koblížky na pláži, k obědu gyros a rychle pryč.

Od teď začínají dlouhý rovný přejezdy. Občas někde zastavit, smočit se a sníst melouna. Krávy jsou úplně všude, potkat se soumrakem nebo v noci stádo, nocujíci na silnici – žádný problém. Všechno vypadá v pohodě, ale když to pálíme po rovných silnicích ( 4 – 5000 ot/min) po ujetí 130 km od natankování přestává dávat čerpadlo benzín. Po pauze na cigárko to zas chvíli jede. Jednou večer ho měním za elektrický čerpadlo, ale to po 2 dnech odchází do věčných lovišť, takže vracím podtlakový a nechávám si rovnou poslat pumpu z ČR do Almaty DHLkem.

Na Ruských hranicích pohoda – zas několik hodin papírování, ale byli příjemní. ( Povinný ručeni na 14 dní 98 $). Přes Rusko to zas pálíme ( 4 denní transit.visum ) ale zastavujeme ve Volgogradu ( Stalingrad), kde je památník 2.sv. války. Mega Areál – dominantou je stojící socha rozevláté děvušky s mečem a další sochy znázorňující utrpení války. Památník padlých je kruhová „hala“ střežena strážnými, kde jsou všude po zdi jména a uprostřed ruka s hořící pochodní, a do toho těžce depresivní hudba. Ke konci Ruska jsme jechali přes noc a přišla lehká písečná bouře, tak jsme museli zapadnout do místního motelu.

Už je všude step a hromada divných zvířátek včetně obrovských pavouků a hadů. Na Kazachstánskou hranici jsme dorazili jeden večer (cca 20 hod.) a opět zde strávili pár hodin. Já s Honzou jsme běhali a vyřizovali potřebný papíry pro moto. Mezitím Veroniku obsadili celníci. Asi hodinu s ní něco prodiskutovávali a jako vrchol ji donesli krabici zmrzlin, byla tak hodná, že nám dvě nechala. Po 500m za celnicí byla uprostřed ničeho stopka a policejní stanice. My přejeli před stojící auta a šli za nima. Jeden okamžitě začal, že stopka tam a my stojíme až tady a že „arest.“ My se rozhodli, že teď už nic nedáme, tak jsme 2 hodiny seděli před stanicí a povídali si (odkud, kam, kolik let, proč, přezkoušení z ruštiny a prezidentů okolních zemí – i srandy kopec jsme si tam užili ) Nakonec nás pustil bez pokuty dál. Silnice z počátku rozmlácený, pak úseky nový a pak bez silnic. K toulajícím kravám se přidala toulající se stáda koňů a velbloudů. Jeden den na nový, dlouhý, rovný silnici na mě přišla krize. Od rána mega únava a já pod helmou bojoval jako lev abych neusnul. Když nakonec hlava poklesla, Veronika do mě zezadu šťouchala a bušila. Pak se to otočilo a únava přelezla o místo dozadu a Veronika klimbala až nakonec „zabrala“. Do Aralsku ( u Aralského jezera) vedou dvě cesty. Nová – delší a nebo rozbitá – kratší. My si zvolili tu rozbitou, byli jsme už znuděný silnicemi. Z počátku kličkování mezi dírama, pak začaly díry metr hluboký ale to se už jelo vedle silnice po vyjetých kolejích. Osm cest vedle sebe, jen si vybrat. S naloženou Afričankou je to boj a nejde to úplně nejrychleji (to ani Honzovi  ), tak občas jecháme do tří hodin v noci a v osm ráno už zas nasedáme a jedeme. Jeden den přišel slejvák a cesty se změnily v blátivé peklo. Jedinej, kdo se zvládal sunout byl Kamaz, ale i ten občas skončil zahrabán v beznaději. Všude stálo 10 – 20 cm vody – step se stala jezerem a cesty řekou. S Honzou jsme pomohli vytáhnout asi 5 aut, který stejně po 500m opět stály, když někomu umřelo auto, obdarovali jsme ho vodou a bonbónama a samy se sunuli 1km za 5 hodin. Odpoledne vylezlo sluníčko a my už mohli relativně dobře pokračovat dál. Potkali jsme dva Italy s Hondami Dominator, jedna na boku a tunili jí řetěz. Na chvíli jsme zastavili a povídali si. Byli v Číně, Pakistánu atd.. na cestě už 50 dní, jeli v protisměru, tak jsme si vyměnili informace, že je teď čeká několik set km bez cest a naopak my, že po 100km narazíme sice na rozmlácený asfalt, který se ovšem bude s přibývajícími kilometry zlepšovat. Když jsme po několika hodinách dorazili na vymodlený asfalt, padli jsme na prvním parkovišti na znak a zhluboka oddychovali. V tom přišel pán téměř v kravatě a ze svého Jeepa nás obdaroval vodou, dvěma bochníky chleba, salámem, šašlikem, bombóny, sušenkami, melounem a dýní. My, co dva dny nejedli, jsme se do toho s chutí pustili, asi na nás byl žalostnej pohled.. (mezi městy i 400km přejezdy bez cest, když moto nedržím v otáčkách, čerpadlo dává skoro celou nádrž) Při jednom přejezdu vypadla Honzovi bomba od vařiče a pak i nakoupené jídlo, tak jsme dva dny žili o vodě a bonbónech, tak patří pánovi z Jeepu a jeho rodině opravdový dík.

Když jsme dorazili do města Aralsk, ptali jsme se na ?mastnici? a chytil se nás jeden pán ať spíme u něj doma, souhlasili jsme. Udělali nám ruskou sauno-koupel a luxusní večeři. V jeho domě žila jeho rodina, která čerstvě dovršila počtu tří generací. Dostali jsme svůj pokojíček a přichystali nám čerstvě povlečené lóže na kobercích, jak spí všichni. Večer jsme popíjeli indický čaj s velbloudím mlékem, pak se s námi byl pochlubit ve vesnici a šlo se spát. Ráno nás čekalo opět společné jídlo. Po snídani nás naložil do auta a ukázal přístav v Aralsku – kde jsou lodě na suchu a pak ještě, kde že dřív byla voda. Řekli jsme, že děláme studentský dokumentární film, tak jsem všude mohl bez problémů natáčet.Díky za vše pane Abish a přeju ještě moc vnoučat..

K Aralskýmu jezeru jsme vyrazili už sami na moto . Na pláži nás pro změnu odchytila druhá a ještě větší rodina. Přizvali nás na koberec, nakrmili, zazpívali kazašské národní písně a my strávili pár hodin se supr lidma. Hodně tam chlastali. Vždy nalili nějakou samohonku – pak proslov (že na zdraví a že přejem děti atd..).To se opakovalo furt dokola. My s Honzou jakožto řidiči jsme pili vodu, ale Veronika musela vypít asi 5 velikých panáků toho jejich lihu v tom 45 stupňovým horku, takže…:-) Pak jsme se šli všichni společně vykoupat. Vedle byla ještě skupina mladých, kteří se chytli nás tří když už jsme byli u moto. Začli tahat naše věci a drze lézt do tankvaků a…no prostě všude. Vyrukovali na nás hrou – kdo, koho položí na lopatky – Honza přistoupil na jednu hru, já ne (vzhledem k mé tělesné stavbě…) nicméně byli čím dál drzejší a drzejší. Už jsme z nich byli otrávení. Začli jsme se oblíkat, že pojedem a najednou zjišťujem, že Honzovi chybí námořnická čepice a nám videokamera z tankvaku. Tím nás nasrali už totálně. Honza si šel pro čepici, která byla na hlavě jedné dívky ve vodě a pak jsme šli společně po jednom sígrovi, kterej mi šel předtím po tankvaku. Nakonec jsme ji dostali zpátky a zas začli jakoby nic: „co je tohle? Já se tam kouknu jo..“ Zkazili nám tak supr den a my odjížděli naštváni z pláže – šmejdi..

Přes noc dostala Veronika břichabol s lehkou běhavkou (stěžovala si na absolutně rovný terén s průměrnou výškou keříčku 25cm). Rozhodli jsme se, že uděláme pauzu ve městě . . . . . . . . Hned po příjezdu nás policajti změřili na čtyřicítce, ukazujíce na radar řikali: Vy ne čtyřicet, Vy platit tady pokutu a že v Almaťe nám pak dají protokol s „fotkou“. S Honzou jsme vyrukovali, že ne – prvně fotka s protokolem a pak klidně v Almaťe dáme nějaký ty tenge. Chvílí jsme se tam hadrkovali, kdy v hádce odskakovali od tématu odkud, kam, kolik stoji moto, kolik žere, atd.. Mimo jiné se začli zajímat, kde na to berem, v tu chvíli já byl skladníkem, a od slova „právo“ jsme se dostali ke slovu „doprávo“ a Honza byl řidičem kamaze. Všechno skončilo dobře = bez pokuty a my jeli směr Praga kafe na který jsme dostali tip od policajtů. Padlo rozhodnutí, že si dáme něco k jídlu a pití. Jídelníčku jsme prd rozumněli, tak Honza řekl: „ My nepaněmajem, dones menu.“ To co následovalo, byl boj. Začlo to třemi mega mísami salátu s pečivem, pak polívka, pak další salát a hlavní chod. Hromada toho zůstala, tak jsme si něco nechali zabalit s sebou. Po všem tom jídle a jízdě na moto se Veronice přitížilo a ona odpoledne vykrkla svůj drahocenný oběd. Při večerním hledání fleku byla už úplně grogy a opírala si hlavu o moje záda a snažila se to zaspat. Po zastavení spadla z moto jak pytel brambor, kde setrvala než byl stan hotov a my s Honzou jsme do ní začli rvát vodu se smectou a v tom jsem pokračoval celou noc. Honza pak oznámil, že to v něm začíná taky bublat. Ironie je, že jedinej já mám problém s břichem a tady zatím statně odolávám bez jediného problému, díky pane doktor za pilulky. Večer jsem si lehl na Afriku, která byla na stojanu a pozoroval hvězdy. Nakonec mě hlad přesvědčil a já snědl zbytky jidla z Praga kafe, doufajíc že se z toho taky neposeru.. Neposral, ale na Honzu to přišlo taky. Další naší zastávkou byl Turkestán – posvátný město Kazachstánu. Někdo se nás tam chytl a dal dvou hodinovej výklad v angličtině. Pak jsme šli s Veronikou prolézt místní stánky kolem. Tady se zrodilo moje prokletí – čepičky.. Po cestě z Turkestánu jsme potkali bandu harlejářů z Korey. Zprvu respekt, ale pak jsem zjistil, že jejich tetování byli pomalovaný silonky a měli s sebou auto s kompletní dílnou a jedli jen svoje jídlo. Ale kruťáci, na Harlejích jet Korea – Hamburg po místních komunikacích..

Večer Honza zjistil na benzínce, že mu kape chladič a po hlubším probádání byl objeven kamínek mezi rámem a chladičem. Následující den jsme se dohodli, že dojedem do Almaty a dáme naše holky do servisu. Ale po 350km se začlo BMW přehřívat a po každých dvou km se rozsvěcela kontrolka topení.. co teď.. Nakonec jsme mávli na dodávku „UAZ“, která zastavila, melouny se přendali, rodina se smrskla. Ani nevím jak se to tam vešlo, ale vešlo.. Jechali jsme 170 km, kde před Almatou jsme nechali u jednoho z nich na zahrádce všechny stroje a druhej nás odezl do hotelu s tím, že nás ráno vyzvedne a odveze nám BMW do BMW centra, my za nima na Africe a pak se ubytujem. Večer se mi udělalo v hotelu blbě, přišla už konečně běhavka ( pro radost mých dvou kolegů) a ráno v 5 hodin to přišlo. Dostal jsem strašnou křeč do nohy a při tom cukání se mi nějak zvedl kýbl. Už jsem letěl do koupelny, kde to na mě všechno přišlo a já se komplet vypustil jak horem tak i dolem zároveň… Konečně jsme dorazili do Almaty. Bawora jsme dali do BMW centra a sami si s pomoci našich zachránců pronajali byt jen pro nás a pár breberek na 5 nocí. V BMW centru nám řekli, že moto nedělají a pak, že vlastně Honzovo BMW je v pohodě, kamínek ani nevyndali a nechali si to zaplatit. Moto jsme šoupli do jiného servisu, kde nám je i dokonce naleštili a my mezi tím běhali po ambasádách a vyřizovali víza. Všude dobrý, jen na Turkmenistánský vízum musíme čekat 10 dní. Almata se stává postupem času černou dírou – nebylo možný se tam dostat a když už, tak nám pohlcuje peníze a čas. Hnití v bytě je prokládáno občasným internetem a spekulacemi, že po 5. dni odjedem čekat do hor. Na Honzu přišla chřipka a tak jsme vyrazili na 2 dny do hor jen já a Veronika, abychom ušetřili naše ztenčující se finanční zásoby a na chvíli se zabavili. Po nalezení cesty mířící do hor, jsme zjistili, že to taková sranda nebude.Strmý stoupaní a naloženy zadek u Afriky se projevili. Při jednom výjezdu se postavila na zadní a všichni tři jsme šli na záda. Nás s Veronikou podržely páteřáky a na Africe se objevilo pár trhlinek. Tak jsme se rvali dál a cesta mizela a mizela. Ovšem i tam, kde končí svět potkáš v Kazachstánu lidi, co tě pohostí. Cesta najednou skončila, na nás vylítl pes, za ním vyšel pán a už jsme seděli u stolu s jeho rodinou a povídali si lámanou ruštinou. Vysvětlil, že sem jezdí na oddych a pěstují tu maliny, které hned byly na stole s melounem, chlebem, čajem a pak i hlavním chodem.. Po jídle jsme se rozloučili (s odmítnutím nabídky k sňatku a na přespání) a s Veronikou dál mizeli do hor, kde se cesta ztrácela v dvou metrové trávě. Nakonec jsme našli vydupaný palouček s výhledem na Almatu a od kolem projíždějících dřevorubců jsme dostali čaj s velbloudím mlíkem. V tom horku má ten čaj, co do sebe.. Druhej den jsme se vrátili za Honzou s neskutečným množstvím nakoupených vitamínů a s natrhanou, volně rostoucí marihuanou. Honzovi bylo jen o trochu líp, tak jsme udělali ovocný saláty a vyčadili trávu. Nic moc.. Následujícího rána jsme už všichni společně opustili byt, vyřídili ještě ambasády a vyrazili směr Sharin kaňon 200km od Almaty. Po cestě jsme náhodně zastavili u ovocných stánků u silnice a už jsme dostali 8kg melouna, chleba a dýni… Už od rána bylo zataženo a my dorazili do kaňonu s vydatným deštěm. I přes to počasí na mě padl úžas. Nic takovýho jsem v životě neviděl – NÁDHERA. Po pár fotkách ze shora jsme se rozhodli, že sjedem dolu do kaňonu, cesta to byla poněkud divoká- prudkej sešup plnej děr šutrů, jel jsem raději bez přebytečné zátěže. To už přestalo pršet a sluníčko nám udělalo další neskutečný zážitek. Špičky hor byly osvětleny zapadajícím sluncem, který se ještě rvalo do kaňonu. Po 15 minutách jízdy kaňonem jsme dorazili k modré řece a oáze. Byli tam dva místní strážci, kteří nám nabídli, že tam můžeme přespat v přístřechu. S tím, že nám půjčí prut na ryby a že se tu můžeme i vykoupat. Večer jsme si udělali polívku s čerstvými brambory a užívali si zbytky zapadajícího slunce a pak šli spát za šumu tekoucí řeky..Ráno jsme sbalili a při loučeni si jeden hlídač řekl o 20 $, dali jsme mu 2000 tenge. Výjezd z kaňonu Honza zvládl v poho. Já se rozhodl, že to zkusím s Veronikou, avšak v půlce najednou před náma vyrostla skála a já ji vzal pravým kufrem, takže kufr zmuchlanej jak papír, už nemám ani jedno zrcátko, kanystr s benzinem ze předu roztrhanej a poškrábaná, promáčklá nádrž a jiný oděrky. Pár fotek kaňonu za sluníčka a tradá na nejvýchodnější část Kazachstánu. Před naším určeným cílem na mapě nás zastavila předsazená hranice s Čínou. Neměli jsme žádný dokumenty tak „stop“. Mezi tím tam přijel fotograf, který se představil jako „discovery“ (všichni tam kolem něj skákali jak loutky), ale nakonec to byl jen nějakej z místního plátku..

Cestou do Almaty se Honzovi zvětšilo klepání v motoru a on se rozhodl, že s tím dál nepojede (v jediným servise mu řekli, že půlit motor, ale není mechanik a nejsou díly a nám za pár dní končí vízum). Tak začalo řešení, co dál s jeho moto, jak dál já s Veronikou a tak.. Už jsme se loučili a já studoval mapu. Náštěstí jeden den padlo rozhodnutí, že jede dál a začala rozborka věcí za účelem odlehčit BMW (bereme k sobě stan, vařič..) V posledních čekacích dnech jsme se rozhodli pro výlet k přehradě (jezeru?). Tam jsme zmerčily známé stroje sjíždějící písečné duny k pláži – známí Australané ze fronty na Kyrgijskou ambasádu (2 kluci + 1 holka na třech DR650). Byli tam s místní smetánkou, která se posléze ujala i nás. Vše to tam táhl 1 týpek jménem Vadim Prituliak – milionář a jezdec Paříž Dakar. Měl tam svojí dakaráckou Hondu, a dělal tam neskutečný divadlo až si zlomil ruku. Nicméně se o nás dál pěkně staral (meloun, těstoviny s krevetami, lososem a kaviárem, ruská sauna na podvalu). Pak jsme strávili ještě dvě příjemný noci u Australanů v bytě a vyřídili jsme potřebný doklady . Po 14 dnech konečně opouštíme Almatu a i celý Kazachstán směr východ do Kyrgystánu k jezeru Isykul. Máme na to asi 12 hodin, na hranice jsme dorazily ve strašném počasí asi za patnáct minut 12 …jen taktak. Celníci byli milí až jsem jednomu půjčil mého koně …odjel někam do tmy…. naštěstí se vrátil i se strážním psem, který ho se štěkotem pronásledoval. Všechno bylo charašo, až před městem Osh mi najednou přestala jet moto – totál vybitá baterka. Podařilo se zastavit auto ( náklaďáček plnej písku), Afrika se hodila na něj a odvezlo se to do Oshe, kde se dobila baterka (ovšem tam mi chlapec nalil do bezúdržbové baterky vodu..), já vyměnil start relé (vypadalo nemocně) a jechali jsme dál. Hranice mezi Kyrgystánem a Tajikistanem ve výšce 3500 m.n.m. Dozrazili jsme tam strašně promrzlí už jsem nemoh hejbat prstama. Představa stavění stanu v děšti a následného mrznutí v něm byla strašná. Naštěstí nám celníci dovolili spát v jejich kasárnách, stejně šli lovit pašeráky drog tak tam bylo místo….samozřejmě za nějaký ty tenge. Ráno nás probudilo bílo, brrr vrátila se predstava spaní ve stanu. Nabalili jsme se a vyrazili dál cestou necestou. Asfalt rychle skončil a my šplhali do průsmyků (4300-4600 m.) po blátivých cestách se sněhěm. U Tajických hranic jsem zjistil,že jsem na kyrgyjských hranicích zapomněl ledvinku se vším. Tak otočit a zpátky přes průsmyky ve sněhu. Šest kilometrů před kyrgy. hranicí se opět opakoval proces s úplným vybitím baterky. Naštěstí kolem projížděli Angláni (rallye Mongolia ) se dvěma fiat panda a že mě teda na laně dotáhnou na Kyrgy. hranici. Aby nebyla nuda, tak se mi lano po 2 km zamotalo do kola a já hodil tygra přes pravej kufr, kterej jsem domuchlal. Na Kyrgy. hranicích (opět pocit konce cesty a co dál..) jsem vyměnil regulátor dobíjení a povedlo se to roztlačit.. „UFF“.. Jedem dál směr Dushambe, benzín jen 80 oktan a baterka totál vymlácená. V jednom městě, kde jsme spali se ji pokusili nabít – měli šelmo smrtič, z kterého koukaly z každý strany 2 dráty a baterka ráno samozřejmě nenabitá, ale né za zenitem = Afrika jede, ale nemůžu přidávát plyn jinak chcípá, takže cesta smrti furt nad 3000 ot/min, z kopce rozjíždět, do kopce podřazovat. Dorazili jsem do cílového města (400 km před Dushambe). Tady začíná řešení, co s baterkou. Nabít bez vody? Ale minule fungovala s vodou, ale to se nemá a zas problém sehnat nabíječku. Někdo to zkusil přes noc a ráno nic… Další pokusy na prd. Přes den registrace v zemi, nákupy „pamir hand made“ věcí a zkoušení sehnat baterku –neúspěch, jen auto baterka. Už jsme ji chtěli koupit a připojit kabelama z kufru. Nakonec jsme nalili vodu a večer byla nabitá, že dokonce nastartovala. Ráno však sotva rozsvítila kontrolky, tak zas roztlačovat a doufat. Cesta dál do Dushambe – šílenost. Vykotlaná ve skále, vysypána jen hrubým kamenem. Afrika je jak pojízdný cirkus – skřípe, vrzá, ťuká…. Jeli jsme podél řeky a na druhý straně Afganistán. Byla vidět ta chudoba- Cesty šířkou sotva pro osla, obtížnosti tak pro evropského horolezce. Domy z hlíny bez oken a elektriky. Kdo by se pokusil přeplavat, a v tom proudu by se neutopil, ten okusí olovo od tajik. military. Světla už nefungujou, tak alespoň dopředu čelovku ať jsem vidět. V Dushambe jsem koupil novou baterku, ale je suchá a když se roztlačí Afrika, i docela dobře jede. Cestou dál jsme narazili na tunel. Každý o něm říká něco jiného, ale povětšinou, že je v něm voda po kolena, není světlo a vzduch atd.. Druhá možnost je jet přes hory po šotolině, osm hodin oproti 20 minutám. Nakonec jsme zvolili tunel a na každým šprochu pravdy trochu.. Vzduch jakš takš, světlo bylo a voda od 10cm někde až 75cm a do toho důlní bagry. Není dokončen a neměli kam strčit řeku.. ale zvládli jsme to. Po tomhle zážitku jsme promočeni skončili v první mastnici, co jsme potkali. Pokojíček podobající se chlívku – kde se nechodilo, tam byl prach v silné vrstvě, socialní zařízení v areálu = hadice uprostřed dvora a toalety, které jsme našli po čuchu a v pokoji nám kradou myši sušenky. Kupuju další čepičku (asi 10.) Následujícího dne jsme dojeli do Uzbekistánu → Samarkand. Tady jsme si dopřáli trochu toho luxusu v místním supr hotelu, kde nás vyprali, nakrmili a vyvenčili po památkách i s průvodcem. Další cíl Bukhara, kde opět supr hotel na tři dny, abychom mohli vstoupit do Turkmenistanu. Při odjezdu se stání moto projevilo a nešla ani roztlačit. Pár hodin dobíjení (opět voda do gelovky) a jedem celý nadšený směr Turkmenistán → nejlepší stát → snickers = 40centů, 5 litrů benzínu = 1$, zemní plyn zadarmo (tak ho nevypínají) a do toho pouště, kobry, štíři, tarantule a Aškabát – město bílého mramoru a mega zlatých soch z dob vlády Turkmenbashiho. Při příjezdu na hranice nám bylo oznámeno, že oběd a že do dvou musíme čekat uprostřed pouště v 57 ˚ horku. Po prolomení brány v 14 hodin se místní důchodkyně v habitech a šátcích začly měnit na 15 leté dívky předbíhající, nadávající si a strkající se – jak ve frontě na základce. Když jsme se dostali na řadu, tak to žačalo – neskutečná byrokracie. Veronika byla jakožto pasažér hotova a šla si lehnout do příjemného 45-50˚ polo stínu a my s Honzou, jakožto šoféři, začali vyběhávát všechna lejstera pro naše kobyly. Napočítal jsem něco kolem 12 razítek na jednu moto, pak nám určili přesnou-nejkratší cestu (transit vízum) a na základě délky trasy vypočítali kompenzace za benzín, za… snad i za vzduch, takže kolem 70-80$ za moto a mimo jiné nám zakázali vstup do Aškabádu a tím nám znemožnili se čučnout na Achalteky, páč jinde nejsou. Druhý den v Turkmen mi jednou odpoledne začala (opět) zlobit moto – baterka odešla do věčných lovišť. Naštěstí se to stalo u autoservisu, kde nám nabídli pomoc a zároveň osvěžení v odlitku z betonu se zelenou vodou, ale BOMBA osvěžení v tom horku, nakrmili nás a mezi tím zprovoznili novou, avšak menší a slabší než originál. Nakonec jsme u nich zůstali spát. Večer jsme všechnu dámskou část z familie povozili na moto a následoval nezapomenutelný večer, kdy jsme i s dašíma lidma seděli na koberci u jídla, jedli plof rukou (rýže s mrkví) a my s Honzou se opíjeli s chlapama jejich samohonkou. Ráno jsme s „mámou“ a děvčaty vyrazili na místní bazar. Já si koupil čepičku a turkmen. národní kabát, Veronika si nechala ušit šaty na sebe (výběr látky, vyšívaného lemování a samotný šití tak 2,5 hodiny)

Na předsazených hranicích do Iránu nám řekli, že přechod je zavřen, tak jsme zkoušeli ve městě Sarahs fintu náhodného ptaní se lidí na gastnici, aby nás nechali u nich přespat. Povedlo se to za 5$/osoba i s jídlem, že břicha praskala v útulným pokojíčku.

Dalšího dne jsme opustili s mocným papírováním Turkmenistán a vjeli na Iranské hranice. Tam se nás ujal příjemnej chlapík a začal vyběhávat všechny potřebný věci včetně Carnet d paságe. Nakonec si „překvapivě“ řekl o dolary. Za hranicema byl Iran poušť a vojenský zóny s protileteckýma dělama u kterých seděli připraveni vojáci. První dojem nic moc.. Čím jsme jeli dál, přibývalo kontaktů s lidma jako zeleně. Už na prvním odpočívadle nás k sobě přizval řidič kamionu na čaj, chleba a kalián. Zajeli jsme se vykoupat ke Kaspickému moři a pak dál směr Teherán. Akorát končil místní víkend (pátek) a my si zvolili cestu „smrti“. Silnice byla samá serpentýna v horách a díky končícímu víkendu se celej Teherán sunul zpět od Kasp. moře, takže vznikla 130 km dlouhá zácpa. Po 50km poskakování začla Afričanka protestovat a my rozhodli, že když bude někde místo na přespání, tak si tam ustelem pod motorky a ráno ve 4 pojedem dál. Moto dojely k jedný restauraci, kde jsme upozornili že nemáme žádný peníze a i přesto jsme dostali od jednoho chlapíka čaj, chleba, med, oříšky a asi třikrát nedopečenej (krvavej) šašlik z ovčích jater. Spali jsme na střeše toalet ve spacáku. Ráno jsme dostali lehkou snídani, Honza šéfa svezl, Veronika dala pusu a pokračovali jsme dál. Kolem 9. jsme dorazili do Teheranu, kde jsme se setkali s Ahmedem (Honzův známý z minulých let) a nastěhovali jsme se k němu. Super člověk, ale občas – většinou špatná domluva ikdyž docela uměl anglicky byl poněkud „natvrdlý“, nikdo se s náma nesměl bavit na ulici a jiný divadélka jako například vybíhání z bytu ve stylu agenta 007… Po pár dnech jsme vypálili směr Tabríz, kde jsme navštívili další Honzovi známé. Byla to „motorodina“. V Iránu nejsou povolený moto silnější jak 250, v této rodině měl každý alespoň CBR nebo R1 a otec rodiny ( kolem 60 let) se proháněl silniční Hondou 750. Jeden ze synů nás vzal na bazar, kde jsme nakoupili a zalezli k jinýmu příbuznýmu do bufetu, kde začal obchod podobající se kšeftu s drogama. Zašil nás dozadu a tam jsme dostali bagetu. Je ramadán, nesmí se od 5 do 20 hodin jíst a kouřit, takže cigareta pro změnu za rohem v podzemních garážích. Mezi tím mi byla opět dobita baterka ( moto mi trochu podbíjí – na místo 14,3V dává 13,3V = každých 1200km dobíjim). Při odjezdu nás ještě přemlouvali a’t zůstanem, že pojedem všichni mototour ke Kaspickýmu moři, ale my museli dál. Tak nás alespoň vyprovodili z města na motorkách a dva na R1 lítali jen v tričkách po zadním, kluci bez nervů.. Cestou do Turecka jsme jeli přes úžasný pustiny – vyschlý jezera, písek kam jen dohlednem, tak jsme se na nich s Honzou vyřádili. Dorazili jsme k jezeru, přes které se staví mega most, ale zatím jezdí trajekt, který, jak nám bylo sděleno, přijede za 2,5,10 hodin a možná vůbec. Nakonec jsme se dohodli, že nás jeden „public transport“ za nějaký peníze vezme na jeho pramičce. Byl to BOJ, ale motorky jsme tam dostali a pramička se nepotopila…

Na Turecký hranici jsme dorazili večer, z Iránský strany jsme byli poslední koho vzali. Hodinka běhání a už jsme byli u Turků. Tady jim zas nešli dát naše moto do PC, tak jsme přijali nabídku přespat v čekací hale na hranicích. Do noci jsme blbli s celníkem, pili čaje a kávy, co nám pořád nosil, po odchodu náčelníka dokonce prolezli celou celnici. Ráno nás „náhodou“ vzbudili ve 4 hodiny snídaní a že si chtějí povídat. Kolem 7. nás propustili a my pálili směr Istanbul. První den a první noc v Turecku jsme trávili v Kurdistánu. Vždy po pár kilometrech jsme potkali skupinu 10 vojáků mířících samopalama do hor, obrněný auto, též samopal mířící do hor a uprostřed rojnice voják hledající miny na krajnici silnice a takových skupin bylo moc + každých 10km „stop“ a rozborka našich věcí a kontrola pasů. Po pár dnech jsme dorazili do Istanbulu, kde jsme přejeli moře a za mostem nás vítala cedule „WELCOME TO EUROPE“. My s Veronikou jsme museli navštívit místní – vyhlášený bazar. Skončilo to dvěma kaliány, vyřezávanejma šachama, šaty pro maminku, čepičky, pletený ponožky, náramky a jiný blbosti. Nakonec jsem všechno do moto narval, ale dal ven ledvinku z kufru. Při odjezdu ještě kontrola jestli máme všechno. Po 800 metrech se za mnou ozvalo :„Kde je ledvinka??“ A už jsem hnali zpátky – pasy, kreditky, studijní průkazy, řidičáky, cestovní pojištění, nějaký další dokumenty a Veroniky mobil pryč. Při pokusu se dovolat na mobil v ledvince to někdo típl a vypnul ho. Naštěstí jsme měli druhý pasy a techniček v moto, tak padlo rozhodnutí, že jedem směr Bulharsko. Zkusili jsme se stavit na policii, ale ti nám řekli, za pomoci překladatelských schopností prostitutky, že nám nepomůžou, ať jedem jinam, to prý není jejich okrsek a koukali dál do blba a na prosbu o vodu (neměli jsme peníze, nic..) nám dali dva kelímky vody. Odjeli jsme vzteklý jak sami na sebe tak policajty. Druhej den jsme přejeli do Bulharska a pak do Srbska, kde jsme u řeky přespali a po týdnu se zas malinko opláchli (naposledy hygiena v Teheránu). Ráno se opět opakoval proces roztlačování totálně vybitý baterky u Afriky. U prvního servisu jsme zastavili a že nám to nabije. Pozval nás mezitím do své, nové restaurace, kde nám udělal kafe, dal slívku, colu a cigáro (výborná první snídaně) pak jsme posnídali naše zásoby. Postěžoval jsem si mu, jak mám sjetý přední kolo skoro až na plátno a už nás s kolem vezl ke svýmu kámošovi, kterej mi to přezul na starší motokrosový plášť a druhej nám ještě vnutil. Na otázku peněz, řekl že nic, tak jsem řekl že alespoň „na pivo“ a už běžel do obchodu a k tomu všemu servisu nám dal ještě pivko a my ho klopili po ránu do sebe.. Servismen nás naložil do auta a odvezl k nabitým motorkám. I tenhle o penězích za nabití obou baterek, kafe, colu.. nechtěl nic slyšet opět jen za pěkný „děkuju“ a ještě nás pozvali za rok… Poslední nocleh cesty byl v Srbsku, tradičně u nějaké skládky. Ráno jsme sedli na stroje a pálili → Maďarsko , Slovensko, ČR.. V ČR se po nás nikdo už ani neohlídl a poslední km po D1 peklo. Praha nás přivítala západem slunce. Všechny rodidla jsme překvapili → přijeli jsme o 3 dny dříve než, co jsme nahlásili. Společně jsme odvezli Veroniku domu. Pak BMW ke mně do garáže, hodit ještě Honzu domu na Afričance a je to. Už stojím opět tam, co jsem začínal – v garáži. Koukám na motorky jak před dvěma měsíci, je na nich znát najetejch 19 000km. Skoro zamačkávám slzu, ale co – vždyť jsem DOMA a přijeli jsme po vlastní ose. Takhle jsem si to v duchu přál, když jsem v Kyrgy. horách měnil regulátor a nevěděl jestli pojedu dál. Ale stejně bych na ní hned zas sedl a odjel tam, co se hory dotýkají slunce, Jsem smutně šťastnej, ale radost přerůstá – vždyť jsem prožil svůj sen. Za rok zase sednem a pojedem, teď je už svět malej…. KONEC

PS: pro skupinu lidí (dívek) řešící otázku jak já či Honza s Veronikou, odpovídám – kdekoli, kdykoli, jakkoli, vedle moto, pod moto, ve stanu a jednou dokonce s kolem jdoucím pasáčkem ovcí a s jeho (dvou„vrcholovým“) velbloudem.. Pro ty ostatní zvědavce můžu prohlásit, že jsem s Veronikou společně „spal“ ve stanu a občas všichni tři v pokoji hotelu :-)